Když se přestěhovali do města, Kiril si nemohl přesně vzpomenout, kdy začal cítit, že mu všechno vadí. Nebylo to náhle, ani dramatické. Přicházelo to tiše, pomalu, jako studený vzduch, který se proplíží zavřenými dveřmi. Oženil se, protože… už bylo na čase. Matka mu neustále opakovala: „Už ti skoro třicet. Všichni tvoji přátelé mají rodiny. Chci vnoučata.“

Nakonec podlehl.

Jelena, jeho manželka, nebyla špatná osoba. Nekřičela. Nepohádala se. Ale ani nežila. Často spala do pozdního rána, zabalena v dece na gauči, jako nevyřčená vzpomínka. Kiril jí někdy nechal trochu jídla na stole, než šel do práce. Neprobudila se. Když se večer vrátil, přivítal ho ticho. Světlo, které nehřálo. Dům, ve kterém se necítil doma.

A pak se objevila Larisa.

Nepřišla kvůli ničemu zvláštnímu — jen, aby pomohla na dvorku. Malá zahrada za domem byla dávno zanedbaná. Larisa na první pohled nebyla nic zvláštního. Ani příliš krásná, ani nápadná. Ale měla v sobě něco hluboce klidného. Nemusela mluvit mnoho, a když mluvila, její slova byla tichá a teplá. Měla jednoduchost, která uklidňovala. Přítomnost, která tě neudusila, ale léčila.

Kiril ji čím dál častěji hledal pohledem. Nacházel výmluvy, aby šel na zahradu. Vyprávěla mu o rostlinách, o dešti, o tom, jak země ví, kdy je čas rodit. A nějak, v těch krátkých rozhovorech, začalo ožívat něco, co si myslel, že už dávno ztratil.

V domě bylo všechno stejné. Stejně studené. Stejně vzdálené.

Jednoho večera stál před dveřmi a díval se skrz okno. Světlo bylo zapnuté. Ale nevolalo ho dovnitř. Nebylo to světlo domova. Byla to jen elektrická energie v prázdné místnosti.

A pak… odešel. Bez slova. Bez plánu. Jen nohy, které kráčely.

Možná šel za Larisou. Možná utíkal před sebou. Nevěděl. Jen věděl, že už to takhle dál nejde.

Druhý den ráno, když se vrátil, něco bylo jinak.

Město vypadalo prázdně.

Trh byl prázdný. Balkony bledé. Vůně pečiva — zmizela. Lidé na tvářích — unavení. Jako by život přes noc zmizel. Jako by úroda — veškerá ta životní energie — opustila zemi.

Ale pak si všiml jednoho jednoduchého detailu: jediná zahrada, která kvetla — byla ta jeho. Ta, kterou Larisa pečovala.

Rajčata, která červenala. Bylinky, které voněly létem. Zelená svěžest v každém rohu. Život. Něco, co roste, něco, co se nevzdává.

Jelena tam nebyla. Možná šla k matce. Možná už dávno pochopila to, co on teď viděl.

Larisa byla tam. Nemluvila. Nesmáhla se. Jen mu podala jablko. Červené. Dokonalé.

Kiril vzal jablko do rukou. Díval se na něj dlouho, jako na něco svatého. Sklonil se na zem. A — rozplakal se.

Ne kvůli Jeleně. Ne kvůli konci manželství. Ale kvůli všem těm letům, kdy se necítil živý.

Ten den pochopil něco jednoduchého, ale hlubokého: úroda nikdy neodešla. Jen šla tam, kde je péče. Kde je pozornost. Kde je láska.

Láska — stejně jako zahrada — nevyroste z povinnosti. Kvete tam, kde je žádána.

A někdy, vše, co musíme udělat, abychom ji vrátili — je přestat utíkat.